Sleipnir
29. listopadu 2010 v 14:37 | Jake7.11
Šedák Sleipnir (ve staré norštině znamená štíhlý) rozhodně nebyl obyčejný kůň. Vlastně to byl kůň dost neobvyklý kterému by postavit se rozmyslel skoro každý normální či bájný kůň. Jeho jedinečnost tkvěla v jeho rychlosti. Stejně jako pegasové uměl cválat vzduchem. Možná by také stálo za zmínku, že měl osm nohou..to se u koně jen tak nevidí. Díky jeho nohoum dokázal doběhnout dokonce i do Heilheimu (říše mrtvých, z níž se nikdo nevrací, a to ani bohové. Vládla tam nesmlouvavá bohyně Hel- v překladu peklo). Sleipnir byl kůň mocného Boha Ódina. Na jeho hřbetě bude Ódin také cválat do poslední bitvy o Ragnaröku-konci světa.
Sleipnirovou matkou, byl lstivý bůh Loki (divný co?) a otcem kouzelný kůň Svaldifari (v překladu nešťastný poutník).
Severská Mytologie
28. listopadu 2010 v 10:05 | Jake7.11
|
rozcestníky
Na stránce se pracuje...zatím tu neokouněj...
Sleipnir
Kde je Nebe?
27. září 2010 v 19:00 | Jake7.11
Byl jednou jeden malý chlapec. Bylo mu asi jen šest let, ale i přesto byl už krásný. Měl veliká tmavá očka plná čiré nevinnosti, rozčepýřené hnědé vlásky jako samet a bledou pleť. Byl šťastný, velmi šťastný a měl tak hodné rodiče, že hodnější si nelze přát. Srdce mu proto přetékalo láskou a on ji s radostí rozdával na všechny strany. Byl tak nádherně čistý. Duše radostí skákala, když na něj oči hleděly. Každý ho miloval a on byl za to neskonale rád.
Ale už delší dobu ho trápila jedna otázka a nedávala mu spát. Před několika dny mu zemřel milovaný křeček a on posmutněl. Byla to černá skvrna žalu na jeho bílém bytí. Dokonce poprvé plakal. Když ho lidé z jeho okolí viděli brečet, smutnili s ním. Nosili mu květiny, hračky, byli na něj ještě hodnější. On se však na každého laskavě usmál a řekl, že by byl šťastnější, kdyby mu zodpověděli jednu otázku.
"Povídej, chlapče, ptej se, pro tebe cokoli," odpovídali mu s úsměvem.
"Kde je nebe, maminko?"
"Nebe? Nebe je támhle, nahoře, zlatíčko," chlapec opět zesmutněl.
"Ne, tam není nebe."
"Kde je nebe, tatínku?"
"Eh? Nebe? Myslím, že nebe neexistuje, synku."
"Existuje. Kde je?"
"Nevím."
"Kde je nebe, babičko?"
"To nikdo neví, chlapče."
"Ale ano, někdo to musí vědět!"
"Možná, ale já ho neznám."
"Kde je nebe, dědečku?"
"Nebe, hm, nebe je zvláštní věc. Podle mě je to veliký nekonečný prostor zabírající celou plochu naší Země."
"Ale kde je?"
"Všude okolo nás!"
"Ale ne, tady nemůže být nebe."
Trápil se. Nikdo mu nedokázal povědět, kde je nebe. Nevěděl, kam odešel jeho křeček a proto smutnil. Nevěděl, kde je jeho duše. Bál se o ní. Až jednou potkal dívku. Byla o něco starší než on, ale nebyla ještě tak zkažená jako dospělí. Byla stále nevinná.
"Kde je nebe?" zastavil jí a zeptal se jí. Pohlédla do jeho očí a laskavě se usmála.
"Ty to nevíš?" chlapec zakroutil hlavou. Poklekla k němu. Položila mu ruku na jeho srdce. "Tady je. Ty ho necítíš?" Chlapec rozšířil úžasem oči a šťastně se usmál. Cítil ho. Dokonce slyšel, jak hlasitě bije. Dívka se zvedla a s úsměvem odcházela. A chlapec tam stál a šťastně se smál. Už to věděl! Už byl zase šťastný! Už se nebál o duši svého křečka! Našel nebe...
Ale už delší dobu ho trápila jedna otázka a nedávala mu spát. Před několika dny mu zemřel milovaný křeček a on posmutněl. Byla to černá skvrna žalu na jeho bílém bytí. Dokonce poprvé plakal. Když ho lidé z jeho okolí viděli brečet, smutnili s ním. Nosili mu květiny, hračky, byli na něj ještě hodnější. On se však na každého laskavě usmál a řekl, že by byl šťastnější, kdyby mu zodpověděli jednu otázku.
"Povídej, chlapče, ptej se, pro tebe cokoli," odpovídali mu s úsměvem.
"Kde je nebe, maminko?"
"Nebe? Nebe je támhle, nahoře, zlatíčko," chlapec opět zesmutněl.
"Ne, tam není nebe."
"Kde je nebe, tatínku?"
"Eh? Nebe? Myslím, že nebe neexistuje, synku."
"Existuje. Kde je?"
"Nevím."
"Kde je nebe, babičko?"
"To nikdo neví, chlapče."
"Ale ano, někdo to musí vědět!"
"Možná, ale já ho neznám."
"Kde je nebe, dědečku?"
"Nebe, hm, nebe je zvláštní věc. Podle mě je to veliký nekonečný prostor zabírající celou plochu naší Země."
"Ale kde je?"
"Všude okolo nás!"
"Ale ne, tady nemůže být nebe."
Trápil se. Nikdo mu nedokázal povědět, kde je nebe. Nevěděl, kam odešel jeho křeček a proto smutnil. Nevěděl, kde je jeho duše. Bál se o ní. Až jednou potkal dívku. Byla o něco starší než on, ale nebyla ještě tak zkažená jako dospělí. Byla stále nevinná.
"Kde je nebe?" zastavil jí a zeptal se jí. Pohlédla do jeho očí a laskavě se usmála.
"Ty to nevíš?" chlapec zakroutil hlavou. Poklekla k němu. Položila mu ruku na jeho srdce. "Tady je. Ty ho necítíš?" Chlapec rozšířil úžasem oči a šťastně se usmál. Cítil ho. Dokonce slyšel, jak hlasitě bije. Dívka se zvedla a s úsměvem odcházela. A chlapec tam stál a šťastně se smál. Už to věděl! Už byl zase šťastný! Už se nebál o duši svého křečka! Našel nebe...
... to je krásná povídka ...
a vlastně ... KDE JE NEBE ??? ... nad námi ??? .... všude kolem nás ??? ... v našich srdcích ??? ... nebo kde ??? .. existuje vůbec ??? ...
příběhy-rozcestník
Další články
- Dostihy 27. září 2010 v 18:32
- Pády 27. září 2010 v 18:28
- Videa-rozcestník 27. září 2010 v 18:23
- Videa-koně-ostatní 27. září 2010 v 18:23
- oddechovky 27. září 2010 v 18:13
- LL-Galerie 27. září 2010 v 18:04
- Lucky Luke 27. září 2010 v 18:00
- pozor! 4. srpna 2010 v 21:30
- pozastavuji 22. června 2010 v 14:12
- vyjížďka 7. června 2010 v 15:41
